#English *AI translated from [Czech original](https://www.portalsvetlo.cz/clanky/na-vlastni-oko)* # Eye to Eye (Na vlastní OKO) Published: 11. 11. 2025 **Can a machine have its own view of the world? And what happens when it starts watching us? Antonín Kindl, a young artist working at the intersection of technology and art, is the winner of the Signal Calling open call and will present his interactive installation [[OKO]] at this year's Signal Festival. The piece responds to its surroundings and explores the principles of machine vision. In the interview he talks about his inspiration, his creative process, his teaching work, and why technology is for him more than just a tool.** ## Interview **You are the winner of this year's Signal Calling call. What do you think makes OKO exceptional enough to catch the jury's attention?** In my view, it could be the combination of pure technology and a certain visual approach that lends machines the ability to sense perceptually. It may have helped that the project already had several working prototypes and had been exhibited multiple times. I also hope it was an interesting challenge for Signal Festival and PrusaLab. The way the installation uses projection is quite different from what we're used to. The core is a rotating head that can move with the projector and dynamically map the surrounding environment. It's essentially a kinetic object that uses projection as its primary means of communication. **How did the installation come together? I'm interested in the whole process from the first concept to realization. Was it a technologically demanding project?** The original prototype was created as a semester project. As I mentioned, it was exhibited several times. And it was exactly that experience of repeated presentation that gave me the idea that the object could be scaled further and taken into outdoor spaces. That brought many technological obstacles: from the movement mechanism, waterproofing, and heat dissipation to imaging and image analysis. I am all the more grateful for PrusaLab, which is capable of focusing on areas that I am far from able to handle alone. At the same time, we are working together to find more universal solutions so that the installation can later be exhibited in other spaces. **What role does light play in OKO?** Light is essentially the foundational building block of the whole work. The object not only produces it thanks to the projector but also perceives it as an image. A very tight feedback loop naturally emerges: the object scans the surrounding environment via camera while simultaneously responding to it in real time with projected images. The projection lets us look into the machine's perceptual processes and participate in them as subjects. **We see Signal Festival as a platform that connects art, technology, and public space. How does OKO fit into this, and what should it say to viewers?** OKO is a machine that has a certain influence on the world around it within its reach. I personally see it as a massive receiver and transmitter of information. What the installation offers is a kind of encounter between the viewer and this entity, which is constantly processing information about its surroundings. For me, it's important to point above all to the perceptual capabilities of machines, because that also teaches us about our own perceptions—how important they are to us, but also how they determine us. Beyond that, the work generates many other themes that may be very important for a visitor: whether it's the ubiquity of cameras, the significance of privacy, or the constant processing of data about us. **Your work stands at the intersection of art, technology, and perception. Is it difficult to balance the aesthetic and technical components of an installation?** It's not difficult if you perceive aesthetics and technique as equal partners. Sometimes it's precisely the limits of technique or knowledge that lead me to interesting solutions. A sensor has a certain range, light a certain spread—each independently defines the final gesture. There is, of course, a barrier in creation determined by previous experience with a given technology. It is therefore sometimes demanding to experiment freely if you haven't mastered the tool to the necessary degree. But that applies almost always and everywhere. Sometimes, however, you need to first "build" the tool before you can experiment with it. When creating a multimedia work, you often build a platform that itself becomes part of the result. **How do you manage to "switch" between these worlds? Do you need a different mindset for programming and another for visual composition?** For me, they go hand in hand. A lot of inspiration comes from technological exploration and experimentation. Some projects start as pure fascination with a particular problem and only gradually, through experimentation, develop into a richer project. You're simultaneously verifying the reliability of individual principles and integrating them into the piece. You often encounter things that would probably never have occurred to you without that hands-on experience. **How do you as an artist perceive the rapid development of technology and artificial intelligence? To what degree does AI transform creative activity? What can it bring an artist, and what might it take away?** The rise of artificial intelligence is gradually changing all areas, and creative work is no exception. Paradoxically, it became one of the first sectors that AI started playfully replicating. The influence is undoubtedly enormous, and we have all already felt some of the changes, even if it's sometimes hard to realize it. Thanks to AI, our capabilities are significantly expanded. We can do things that just a few years ago would have been unattainable. And at the same time, we often deprive ourselves of learning, exploration, but also possible collaborations with others whose services AI can already replace: whether it's texts, code, images, sounds, or anything else. Current AI is, however, still a tool, not an independently acting agent. It doesn't have intuition yet, let alone a need for artistic expression. So even if every form of digital work might soon be imitable, we probably won't fully resign from creating. We as a society would have to decide that creative cultural value no longer has meaning for us. A far greater danger, however, arises when a machine begins to behave as an actor capable of making independent decisions and having a concrete influence on the world around it. A big role will be played by how people actually perceive synthetic content, what kind of relationship they form when interacting with an agent, and to what degree a machine can truly influence us. **You taught at the Secondary School of Art and Design in Uherské Hradiště. What were you trying to pass on to your students?** The multimedia program I taught always focused on a broad range of different media. Students gain experience across many areas: from graphic design, typography, web design, photography and video production to animation, 3D graphics, and new media. Some might say that because of this, a student never learns anything properly. But I think exactly that breadth is the strength of multimedia, and also its primary goal: to prepare students to quickly adopt new tools and technologies—and use them as a means of expression in any medium. **You studied at the Academy of Fine Arts and Design (VŠVU) in Bratislava, and now you teach, create, exhibit... How do you manage to combine all these roles?** All these activities fit into one whole. In creative work, you learn most by examining particular problems in depth and trying to understand them. Teaching, conversely, is excellent practice in passing on knowledge reliably and efficiently, which contributes significantly to your own full understanding. And exhibitions are a test of how the created work communicates with an audience. Most pieces end up as prototypes, and it's only through repeated exhibitions that you can verify which elements work well and which need further development. **You have a successful project, awards, exhibitions behind you. What's next? What are your professional visions?** I'd like to continue creating "electronic organisms" that can respond to stimuli from their environment and possibly learn and develop their behavior over time. I'm interested in expanding the sensory cognition of machines and finding alternative ways to present such works: in galleries, abandoned buildings, public space, outdoors, or as part of performances. Different environments force machines to behave differently and adapt. I want to keep opening the questions that arise with technological development and exploring how the presence of a machine affects the audience, and vice versa. *Author: Klára Antošová* --- #Česky # Na vlastní OKO *Publikováno: 11. 11. 2025* ## Rozhovor Může mít stroj vlastní pohled na svět? A co se stane, když nás začne pozorovat? Antonín Kindl, mladý umělec pohybující se na pomezí technologií a umění, je vítězem otevřené výzvy Signal Calling. Na letošním Signal Festivalu tak představí interaktivní instalaci [[OKO]], která reaguje na své okolí a zkoumá principy strojového vidění. V rozhovoru mluví o své inspiraci, procesu tvorby, pedagogické práci i o tom, proč jsou pro něj technologie víc než jen nástroj. **Jste vítězem letošní výzvy Signal Calling. V čem je podle vás OKO tak výjimečné, že oslovilo porotu?** Podle mého to může být propojení ryzí technologie a určitého výtvarného přístupu, který propůjčuje strojům schopnost smyslově vnímat. Napomohla tomu snad i skutečnost, že projekt měl již několik funkčních prototypů a byl opakovaně vystaven. Navíc doufám, že to pro Signal Festival a PrusaLab mohla být zajímavá výzva. Způsob, jakým instalace využívá projekci, je totiž poměrně jiný, než jsme zvyklí. Jádrem instalace je rotační hlava, která je schopna s projektorem pohybovat, a dynamicky tak mapovat okolní prostředí. Jedná se tedy spíše o kinetický objekt, který projekci využívá jako primární komunikační prostředek. **Jak instalace vzniká? Zajímá mne celý proces od prvního konceptu po realizaci. Byl to technologicky náročný projekt?** Původní prototyp byl vytvořen v rámci semestrálního projektu. Jak jsem zmínil, byl několikrát vystaven. A právě zkušenost z opakované prezentace mě přivedla na myšlenku, že by se objekt mohl dále škálovat a přenést i do exteriéru. To s sebou samozřejmě přineslo mnoho technologických překážek. Od mechanismu pohybu, ochrany proti vodě, odvodu tepla až po technologii snímání a analýzy obrazu. O to jsem vděčnější za PrusaLab, který je schopný zaměřit se na oblasti, na něž sám zdaleka nestačím. Zároveň se společně snažíme hledat univerzálnější řešení, aby bylo možné instalaci později vystavovat i v jiných prostorech. **Jakou roli hraje v OKU práce se světlem?** Světlo je v podstatě základním stavebním kamenem celého díla. Objekt ho díky projektoru nejen produkuje, ale také ho vnímá jako obraz. Přirozeně tak vzniká velmi úzká zpětnovazební smyčka, kdy objekt snímá okolní prostředí pomocí kamery, ale zároveň na ně v reálném čase reaguje promítaným obrazem. Projekce nám umožňuje nahlédnout do percepčních procesů stroje a účastnit se jich jako subjekt. **Signal Festival vnímáme jako platformu, která propojuje umění, technologie a veřejný prostor. Jak do ní zapadá OKO? A co by mělo divákům sdělit?** OKO je stroj, který má jistý vliv na okolní svět ve svém dosahu. Osobně ho vnímám jako nějaký mohutný přijímač a vysílač informací. To, co nám instalace nabízí, je jakýsi střet diváka s touto bytostí, která neustále zpracovává informace o svém okolí. Pro mě je důležité poukazovat především na percepční schopnosti strojů, protože nás to zároveň učí o našich vjemech. O tom, jak jsou pro nás důležité, ale i o tom, jak nás determinují. Kromě toho však dílo generuje mnoho dalších témat, která mohou být pro návštěvníka velmi důležitá. Ať už se jedná o všudypřítomnost kamer, význam soukromí nebo neustálé zpracovávání dat o nás. **Vaše práce stojí na pomezí umění, technologií a vnímání. Je obtížné balancovat mezi estetickou a technickou složkou instalace?** Není to obtížné, pokud vnímáte estetiku a techniku jako rovnocenné partnery. Někdy mě k zajímavým řešením přivádí právě hranice techniky či znalostí. Senzor má určitý dosah, světlo určitý rozptyl – samostatně tak definují výsledné gesto. Samozřejmě ale v tvorbě existuje určitá bariéra, kterou určuje dosavadní zkušenost s danou technologií. Občas je tedy náročné volně experimentovat, pokud jste do potřebné míry neovládli nástroj. Ale to platí snad vždycky a všude. Někdy je ovšem třeba si nástroj nejprve „vyrobit“, než s ním můžete experimentovat. Při tvorbě multimediálního díla často stavíte platformu, která se sama stává součástí výsledku. **Jak se vám daří mezi těmito světy „přepínat“? Potřebujete jiné nastavení mysli pro programování a jiné pro vizuální kompozici?** U mě to jde ruku v ruce. Spousta inspirace totiž pramení z technologického zkoumání a laborování. Některé projekty začínají jako pouhá fascinace určitým problémem a až postupným experimentováním se vyvinou v obsahově bohatší projekt. Člověk si tak současně ověřuje spolehlivost jednotlivých principů a postupně je začleňuje do díla. Mnohdy narazí na věci, které by ho bez této praktické zkušenosti pravděpodobně nenapadly. **Jak jako umělec vnímáte překotný vývoj technologií a umělé inteligence? Nakolik podle vás proměňuje AI kreativní činnost? Co může umělci přinést? A co mu naopak může vzít?** Vzestup umělé inteligence postupně mění všechny oblasti a kreativní tvorba není výjimkou. Paradoxně se vlastně stala jedním z prvních odvětví, které AI začala hravě replikovat. Vliv je nepochybně obrovský a některé změny jsme již pocítili všichni. I když je někdy těžké si to uvědomit. Díky umělé inteligenci se výrazně rozšiřují naše schopnosti. Dokážeme věci, které by ještě před pár lety byly nedosažitelné. A zároveň se často ochuzujeme o poznávání, zkoumání, ale také o možné spolupráce s ostatními, jejichž služby již AI dokáže nahradit. Ať už jde o texty, kódy, obrazy, zvuky či cokoli jiného. Současná AI je avšak stále nástroj, nikoli samostatně jednající aktér. Zatím nemá intuici, natož potřebu umělecky se vyjadřovat. Takže i když možná bude brzy každá forma digitálního díla napodobitelná, pravděpodobně na tvorbu ještě plně nerezignujeme. To bychom se snad museli jako společnost rozhodnout, že už pro nás kreativní kulturní hodnota nemá význam. Mnohem větší nebezpečí však hrozí ve chvíli, kdy se stroj začne chovat jako aktér, který je schopen samostatně se rozhodovat a mít konkrétní vliv na okolní svět. Velkou roli začne hrát to, jak lidé vlastně vnímají syntetický obsah, jaký vztah si při interakci s agentem vytvoří a do jaké míry nás stroj může skutečně ovlivnit. **Učil jste na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Co jste se snažil studentům předávat?** Multimediální obor, v jehož rámci jsem působil, se vždy zaměřoval na pestrou výuku různých médií. Studenti během studia získávají zkušenosti v mnoha oblastech. Od grafického designu, typografie, webdesignu, produkce fotografií a videa až po animace, 3D grafiku a nová média. Možná někdo řekne, že se kvůli tomu student nenaučí nic pořádně. Jenže já si myslím, že právě v tom je síla multimédií. A zároveň jejich primární cíl. Tedy připravit studenty, aby byli schopni rychle si osvojit nové nástroje a technologie – a využít je jako prostředek vyjádření v libovolném médiu. **Vystudoval jste VŠVU v Bratislavě, nyní zároveň učíte, tvoříte, vystavujete... Jak se vám daří zkombinovat tolik rolí?** Všechny tyto činnosti vlastně zapadají do jednoho celku. Při tvorbě se člověk nejvíce učí tím, že zkoumá do hloubky určité problémy a snaží se jim porozumět. Výuka je naopak výbornou praxí v tom, jak spolehlivě a efektivně předávat znalosti dál. Do značné míry přispívá k vašemu vlastnímu plnému porozumění. A výstavy jsou zase zkouškou toho, jak vytvořené dílo komunikuje s publikem. Většina prací končí jako prototypy a teprve při opakovaném vystavování je možné si ověřit, které prvky fungují dobře a na kterých je třeba dál pracovat. **Máte za sebou úspěšný projekt, ocenění, výstavy, … Kam dál? Jaké jsou vaše profesní vize?** Rád bych pokračoval v tvorbě „elektronických organismů“, které mohou reagovat na podněty z prostředí a případně se i učit a vyvíjet své chování. Zajímá mě rozšiřování smyslového poznání strojů a hledání alternativních způsobů prezentace takových děl. Ať už v galeriích, opuštěných budovách, ve veřejném prostoru, v exteriérech nebo jako součástí performancí. Různá prostředí nutí stroje chovat se odlišně, adaptovat se. Chci i nadále otevírat otázky, které vyvstávají s technologickým vývojem, a zkoumat, jak přítomnost stroje ovlivňuje publikum. A naopak. *Autor: Klára Antošová*